OPETH - The Last Will And Testament
Ja mám pocit, že Švédi sa vrátili až niekam k "Deliverance" a skutočne som nečakal, že ma to bude baviť až takto. Prvé vypočutia prinášajú zvedavosť a radosť; rastie to!
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Lidé z Relapse si umí své zákazníky věru pěkně pohýčkat. Důkazem jsou reedice některých jejich titulů doplněné o DVD bonusy bez navýšení původní ceny. Nedávno se mi do rukou dostala právě jedna z těchto nahrávek. Deska amerických MASTODON - „Remission“ pochází z roku 2002 a v současné době je netrpělivě očekáván její následovník pojmenovaný „Leviathan“. Nehodlám zde poněkud opožděne vyzdvihovat kvality studiové nahrávky a místo toho se zaměřím na zhodnocení DVD bonusu.
Tento byl pořízen v prosinci 2002 během koncertu v Atlantě, kde MASTODON předskakovali DILLINGER ESCAPE PLAN. Dá se říct, že hudba MASTODON je postavena na podobných základech, kde prim hraje agesivita a intenzita hudebního projevu ruku v ruce s vynikajícím technickým provedením spočívajícím v rafinovaných kytarových vyhrávkách a komplikovaných bicích partech. Avšak oproti DILLINGER si MASTODON ve svém snažení nepočínají tak zběsile a jejich projev působí o poznání umírněněji. Zahrát však podobně krkolomnou hudbu nelze bez patřičného zvládnutí hudebních nástrojů, což těmto chlapíkům nečiní žádné potíže. Album „Remission“ obsahuje kromě několika skutečně destruktivních skladeb například i vynikající instrumentálku „Elephant Man“ (žeby inspirace filmem Davida Lynche?) a celkově na mě působí velmi vyrovnaným dojmem. Očekávání od nového materiálu jsou tudíž veliká.
Pojďme však konečně k DVD. Jak již bylo řečeno, jedná se o záznam koncertního vystoupení. Po zasunutí disku se objeví jednoduché menu s výběrem jednotlivých skladeb (je jich 9) anebo s možností přehrát vše. Žádné rozhovory ani pohledy do zákulisí, nic takového. Provedení tedy velmi skromné, ale co bychom za ty peníze chtěli, že ano? Samotný koncert je snímán třemi kamerami (bez možností přepínání) - dvěmi po stranách pódia a jednou umístěnou za hledištěm. Tyto byly asi klasické ruční digitální, ale obraz je přesto na poměrně slušné úrovni a nepůsobí dojmem domácího videa. Občasné rozostření by nemělo nikoho rozhodit. MASTODON začali překvapivě, na jejich poměry pomalou skladbou „Ol’E Nessie“. Se zvukem je to narozdíl od obrazu poměrně slabší. Do popředí se na úkor ostatních nástrojů místy dost výrazně dostává vokál. Záznam patrně nebyl zvukově dodatečně nijak upravován, pokud však disponujete nadprůměrně kvalitní audiosoustavou, dá se vše vhodným nastavením ekvalizéru alespoň částečně vylepšit. Vystoupení se až na dvě výjimky opíralo hlavně o skladby z „Remission“. I přes uvedené zvukové nedostatky lze jednotlivé kousky v živém provedení dokonale vychutnat a to hlavně díky již uvedeným instrumentálním kvalitám kapely, které dokáží její členové náležitě uplatnit i při koncertní produkci. Tady nelze mít výraznějších námitek.
Co se týče atmosféry, je vidět, že MASTODON toho večera nebyli hlavním tahákem. Fanoušci po většinu času jen pokyvují hlavou do rytmu a k nějaké pořádnější „chumelenici“ dochází až během poslední „Crusher Destroyer“, která paradoxně album „Remission“ otevírá a svým provedením dokonale vystihuje celou hudební filozofii MASTODON - je nekompromisní a zcela devastující. Ke cti fanouškům však slouží fakt, že MASTODON měli dobře naposlouchané, protože místy to vokalista Brann Dailor jakseříká zabalil a nechal za sebe zpívat dav pod pódiem.
Pokud tedy uvažujete, že si „Remission“ pořídíte, poohlédněte se právě po této DVD edici. Za své peníze dostanete skutečně bohaté menu obsahující skvělé album a slušně provedený DVD bonus, který by se mnozí jiní nestyděli nabízet jako samostatný produkt za mnohem vyšší cenu. To vše zabaleno v nádherně vyvedeném digipacku. Hodnocení protentokráte vynechám, protože mi nepřijde smysluplné hodnotit pouze bonus. Budete si muset vystačit s krátkým verdiktem.
Obstojně zpracovaný DVD bonus k vynikající nahrávce. Za málo peněz hodně muziky!
1. Ol'E Nessie
2. March of The Fire Ants
3. Hail To Fire
4. Where Strides The Behemoth
5. Battle At Sea
6. Mother Puncher
7. Burning Man
8. Workhorse
9. Crusher Destroyer
Emperor Of Sand (2017)
Once More 'Round The Sun (2014)
Live At Brixton (2013)
The Hunter (2011)
Live At The Aragon (Live) (2011)
Crack The Skye (2009)
Blood Mountain (2006)
Call Of The Mastodon (2006)
Leviathan (2004)
Remission (2002)
Lifesblood (EP) (2001)
Vydáno: 2003
Vydavatel: Relapse Records
Stopáž: 35:22
Produkce: Matthew F. Jacobson
MASTODON - Live At The Masquerade, Atlanta (USA) - 1. 12. 2002
Aj ja som sa k tomuto titulu dostal až vďaka uchváteniu Leviathan-om... Nie je ešte tak nadupaný zvukovo, ani nabitý nápadmi, ale už na debute znela tvorba Mastodon svojsky a nadštandartne...
Ja mám pocit, že Švédi sa vrátili až niekam k "Deliverance" a skutočne som nečakal, že ma to bude baviť až takto. Prvé vypočutia prinášajú zvedavosť a radosť; rastie to!
Aktuální EP ukazuje dvě tváře současně. Zprvu klasický symfonický patos, pak ovšem skladby „200 Years“ a „Live The Tale“, které se bez sborových refrénů obejdou, a hned je to o třídu lepší. Tudy vede cesta z tvůrčí smyčky a bezradnosti posledních alb.
Je to úplne posledný album THE CURE? Dôstojnejší odchod si neviem predstaviť. Spočiatku nenápadný album si ma postupne omotal melancholickou atmosférou. Hustý oblak hmly, z ktorej sa mi nechce hľadať cestu von. ,,Disintegration" pre toto desaťročie.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.